Jako druhou turistickou trasu v rámci naší letní rodinné dovolené jsem naplánoval výlet do Horních Míseček, odkud by nás autobus měl vyvést na Zlaté návrší - k Vrbatově boudě. Odsud pak půjdeme navštívit pramen Labe, vystoupáme na hraniční hřeben, pohlédneme do Sněžných jam, poobědváme na Labské boudě a kolem Pančavského vodopádu se pomalu vrátíme zpět. Celková délka trasy je cca 10 km, žádné velké převýšení, prostě příjemná vycházka. Mapu naší trasy si můžete prohlédnout zde. Předpověď je i tentokráte slunečná a doufáme, že nás tentokrát bouřka nikde nezastihne.
V apartmánech si dáváme vydatnou snídani a rychle vyrážíme autem do Horních Míseček. Autobus, kterým se chceme nechat vyvést na Zlaté návrší, předjíždíme v prvních serpentinách pod Mísečkami. Několik semaforů naštěstí autobus zpomaluje a my stíháme jak zaparkovat na placeném centrálním parkovišti (100Kč/den), tak i vyběhnout těsně před příjezdem autobusu na zastávku asi 300m od parkoviště. Díky jedné paní, která zde vystoupila, se nám čtyřem daří do autobusu ještě vecpat, ale další dva turisté jsou odsouzeni k čekání na další spoj. Lístek nahoru stojí 32 Kč pro dospělého a 16 Kč pro dítě. Namačkáni na čelním skle autobusu jedeme serpentinami asi 10 minut a začínají se před námi otevírat nádherné výhledy do české kotliny. Zhruba v 9:30 jsme na Zlatém návrší u Vrbatovy boudy. Zde začíná naše dnešní putování.
Hned vedle zastávky je v provozu srub KRNAPu s prodejem turistických suvenýrů, a tak samozřejmě kupuji všechny vizitky míst, která dnes hodláme navštívit. Po ránu je taky docela slušný větřík a bundy přibalené do batohu se opět hodí. Já zůstávám v triku, protože i když fouká, je nádherný slunečný den. Jdeme jinou cestou než většina ostatních turistů. Ti zřejmě zamířili přímou cestou k prameni Labe, zatímco my nejprve míříme na Harrachovy kameny. Na krátkou chvíli zastavujeme u mohyly Hanče a Vrbaty, postavené zde na památku dvou kamarádů, kteří v těchto místech umrzli při mezinárodních závodech v běhu na lyžích. Je odsud nádherný výhled jak do české kotliny, tak i směrem naší cesty na českopolskou hranici. Synek si při pohledu na polský vysílač u Sněžných jam, jakožto cíl naší dnešní cesty, myslí, že to nedokáže. Já však vím, že to pro něj nebude problém. Pokračujeme po zbudovaném chodníčku, míjíme opět několik malých ŘOPíků a po krátké cvhíli přicházíme na Harrachovy kameny. Opět krásné místo a neméně krásné výhledy. Před námi je vrch Kotel (1435 m.n.m.) jako na dlani i se svýmy svahy, hodně příkře spadajícími do údolí. Nedá nám to a chvíli se kocháme.
Z Harrachových kamenů jdeme opět krátkou chvíli na rozcestí U růženčiny zahrádky. I zde využíváme na chviličku odpočívadla a občerstvujeme se. Na tomto rozcestí opouštíme jak linii strážních bunkrů, tak i červenou TZ a po zelené odsud směřujeme již přímo k prameni Labe a dál na hřeben. Snad po kilometru opět zastavujeme. Jsme na rozcestí U čtyř pánů, které bylo dříve hraničním bodem několika polesí, a i dnes je významnou turistickou křižovatkou. Cesty odsud vedou do Harrachova, Rokytnice, Špindlerova mlýna či do Polska. Zároveň je dnes zde postavená i zajímavá budka s možností nouzového přenocování. Podél cesty se zde rozkládá Pančavská louka, jakožto prameniště řeky Pančavy, se kterou dnes ještě budeme mít čest. Zároveň se jedná, podobně jako u pramene Úpy pod Sněžkou, o severský typ rašeliniště se zbytky původní květeny (všivec sudetský, ostřice tuhá aj.). Odpočatí a obohacení o nové poznatky vyrážíme celí nedočkaví vstříc pramenu Labe. Ten je odsud asi 1,5 km po žluté TZ po široké, mírně stoupající, cestě.
Těsně před polednem dobýváme pramen Labe. Není tu naštěstí v tuto chvíli přilš turistů, a tak si děláme alespoň pár fotografií. Během pár minut však přichází polská výprava asi o 20 členech a také jedna školka. My si dáváme svačinku a dopíjíme poslední zbytky vody. Pro jistotu tedy beru do lahve kousek Labe a po žlutě značené cestě stoupáme dál ještě asi půl kilometru na rozcestí Česká budka. Tím se nám daří dostat se na hřeben a zároveň tak i na českopolskou hranici. Odbočujeme k východu a po hřebenové cestě s výhledy do obou států směřujeme přes krásný skalní útvar Violík k polskému vysílači u Sněžných jam. škoda, že v této budově se nedá zakoupit ani občerstvení ani nějaké suvenýry. Je pro veřejnost uzavřená. Oproti tomu vedle ní je u vyhlídky do Sněžných jam vybudováno pro turisty několik kamenných posezení. Ta jsou v tuto chvíli obsazena skoro do posledního místa, převážně pak polskými turisty. My jdeme jen na vyhlídky na hranách těchto obřích jam, kde jsme od propasti odděleni jen jedním řetězem. Výhledy do těchto ledovcových kotlů jsou odsud ale opravdu dechberoucí. Hluboko pod námi jsou vidět dvě ledovcová jezírka a několik stezek vinoucích se okolními lesíky. V pozadí pak již polské vnitrozemí. S příjemným zážitkem se loučíme s Polskem a obracíme své kroky zpět a po žluté TZ začínáme sestupovat z hřebenu.
Z vrcholu je krásný pohled také zpět na celou naši předchozí i budoucí cestu. Synek nevychází z údivu, když zjistí, že přestože dokázal dojít k tomu dalekému vysílači, bude se muset ještě vrátit zpátky. Malinký čtvereček na obzoru před námi je mohyla, ze které jsme se ráno dívali sem a tam se teď budeme muset opět dostat. Nepropadáme však panice, osvěžujeme se s dětmi u romantické Kamenné studánky a už cupitáme jako kamzíci dolů z kopce. Cesta nás přivádí na rozcestí před Labskou boudou, kde opět překračujeme Labe, tentokráte již značně vodnatější. To pak hned pod námi padá pro nás neviditelným Labským vodopádem do Labské rokle. Odsud je to již jen pár metrů na Labskou boudu, snad nejzvláštnější stavbu v Krkonoších. Někomu se může líbit a někomu nemusí. My si dáváme v restauraci pozdní oběd a něco k pití. Ceny jsou opět s vysokohorskou přirážkou, ale servis vcelku rychlý a bezproblémový. Posilněni a trochu odpočati od horského slunce vyrážíme na závěrečnou část našeho putování.
Pěšinkou mezi zakrslými borovičkami to není ani kilometr a přicházíme k jedné z nejkrásnějších vyhlídek u nás, Ambrožově vyhlídce. Odsud se před námi otevírá takřka kruhový pohled na tuto centrální část Krkonoš. Vidíme jak Vysoké kolo na severu tak Zlaté návrší na jihu. Před námi se pak nad Labskou roklí tyčí Medvědín v povzdálí lze vidět Erlebachovy boudy a Špindlerovu boudu a nad tím vším malinkou špičku Sněžky. K tomu lze i krásně pozorovat meandrující Labe v údolí. Škoda jen lehkého oparu z teplého počasí, ale jinak toto místo nemá chybu. Další zajímavosti na naší cestě je jen pár metrů vzdálený Pančavský vodopád. Jedná se o nejvyšší vodopád České Republiky o celkové výšce všech stupňů 145 metrů. My vidíme bohužel jen první část vodopádu, přičemž jeho zbytek padá po skaliskách pod námi do hlubokého údolí. Odsud již jen musíme vystoupat kolem Hančova pomníku zpět na Zlaté návrší. Sluníčko je poměrně nekompromisní a vzhledem k tomu, že celou cestu se prakticky není kde schovat, zanechává na nás na všech své stopy. Časově to zvládáme ale úplně perfektně, protože stíhám akorát zakoupit na Vrbatově boudě turistickou vizitku a pohlednici a už přijíždí autobus zpět do Horních Míseček. Dokonce si i sedáme na sedadla a za stejnou cenu jako ráno sjíždíme o několik set výškových metrů níže. V Mísečkách nasedáme do auta a pomalu vyrážíme, krásně znaveni, zpět do Bratrouchova.
Musím říci, že tato trasa mi zase o něco přiblížila Krkonoše a jejich krásu. Vyhlídky z Harrachových kamenů, ze Sněžných jam či Ambrožova vyhlídka u Pančavského vodopádu dokáží prostě pohladit po duši. K tomu krásné rašeliništní louky, horský hřeben, vojenské pevnůstky, pramen Labe, Labská bouda, a to vše jen na zhruba 10 km a bez žádného velkého stoupání či klesání. Všem prostě lze jen vřele doporučit. Jediná výtka snad může být větší počet turistů, obzvláště pak v období prázdnin.
Více fotografií z této trasy naleznete zde.
Autor : Doc