Díky tomu, že se letos poprvé u nás slavil Velký pátek jako státní svátek, neodolal jsem a dal jsem se do plánování alespoň nějaké výpravy. Z předchozích plánů bohužel nic nebylo příliš vhodné, ale po chvíli mě napadla docela zajímavá myšlenka. Již několikrát jsem si říkal, že bych se rád podíval do nejmladšího Národního Parku u nás, tedy do Podyjí. Říkal jsem si, že teď z jara tam bude lépe, než kdekoli jinde, a že moje bolavé koleno snad zvládne, jak jsem doufal, nenáročný profil trasy. V plánu jsem měl dvoudenní tůru nalehko s přespáním v nějakém ubytovacím zařízení na půli cesty. Jaké však bylo mé překvapení, když týden před odjezdem jsou kompletně všechny vhodné penziony obsazeny! Nezbývá než upravit výbavu na "plnou polní" a zorganizovat tůru s noclehem v terénu. Problémem je jen přítomnost NP, kde se samozřejmě nesmí nocovat, a tak vybíráme nouzovou lokalitu na hranici rezervace, kde hodláme nějak noc strávit. Plán tedy je kompletně nachystán, počasí má být dobré a konečná sestava je Véna, Boby a já.
Z Blanska vyrážíme v sobotu v sedm ráno a jedeme Bobyho autem přímo do Znojma. Parkujeme na vytipovaném bezplatném parkovišti pod znojemskou věznicí, kde nám jej dokonce bude hlídat místní kamerový systém. Nakládáme si na záda batožinu, zamykáme vozidlo a jdeme dolů z kopce až k řece Dyji. Obloha se po ránu nádherně projasňuje a ukazuje se jarní sluníčko. Asi v 9 hodin jsme na mostě, kousek pod hrází znojemské přehrady. Zde už jdeme po žluté TZ a po několika stovkách metrů vstupujeme do Národního Parku Podyjí. Trasu pro dnešní den si můžete prohlédnout zde. Hned na začátku výletu si odlovuji jednu z mála keší na naší tůře, konkrétně krabičku věnovanou právě znojemské vodní nádrži, po jejímž břehu teď kus cesty půjdeme. Cestička se příjemně klikatí v docela příkrém svahu, občas je nutno přeskočit nějaký ten kámen a dávat pozor aby nesklouzl po příkrém svahu do vody, ale jinak se jde velmi příjemně. Na jednom z mála zřejmě rybářských plácků na chvíli zastavujeme a dáváme si krátké občerstvení. Dál pokračujeme stále stejnou cestou podél vodní nádrže až k ústí Trauznického údolí, kde cesta odbočuje od vody a my začínáme pomalu stoupat.
Nejprve vede cesta do celkem mírného kopečku podél potoka, pak ale začne stoupat čím dál více a na relativně krátkém úseku jsem nuceni překonat cca 100m výškového rozdílu. Nahoře už já a Véna slušně oddychujeme, ale doufáme, že tímto je to za námi. Pokračujeme po žluté a zároveň i zelené TZ už relativně po rovince až k vyhlídkám u Sealsfieldova kamene . Zde se samozřejmě na chviličku zastavujeme a kocháme se opravdu nádherným otevřeným pohledem na údolí řeky Dyje a okolní zalesněné kopce. Bohužel sluníčko, které naši výpravu zahájilo, je již nějaký čas schované a zde na tomto otevřeném prostranství navíc docela hodně fouká. Chvíli tedy posedíme na vyhlídkových skalkách, ale větrné počasí nás popohání k další cestě. Od Sealsfieldova kamene chviličku klesáme po žluté TZ, abychom mohli následně ještě jednou vystoupat takřka na samý vrchol tohoto břehu Dyje. V místech zvaných Nad novou cestou začíná poměrně prudký sestup zpět až ke břehu řeky, kde si nachviličku opět sundaváme batožinu. Začínají padat první dešťové kapky, ale na trvalý déšť to naštěstí nevypadá.
Další část cesty nás vede přímo po břehu Dyje. Procházíme kolem tzv. kamenných moří, která zde vznikala erozním vlivem řeky a následným narušením soudržnosti skal a tedy i borcením prudkých kamenných svahů. O kousek dál již v terénu pozorujeme zbytky mlýnů, kterých zde v těchto místech bylo hned několik. Jako památník historie zdejšího mlynářství zde pak působí zbytky mlýnu Papírna. Z mlýnu zde zbyla sice jen ruina budovy, ale v ní je zbudován turistický přístřešek s několika informačními tabulemi právě o historii těchto míst. My si zde děláme další krátkou přestávku na svačinu a já se snažím vše v okolí pěkně nafotit. Cesta vede dál podél řeky, kolem bývalého Baštova mlýna až na velké rozcestí pod Šobesem. V těchto místech, zvaných Devět mlýnů, stávala také budova stejnojmenné roty pohraniční stráže. Ta byla v sedmdesátých letech přestěhována do nové budovy, blíže obci Hnanice (dnes hotel Vinice Hnanice). V dnešních dnech vojenskou historii tohoto místa připomíná snad již jen torzo sklepa, kde si členové pohraniční stráže chladili pivo. Také v těchto místech již značně zhoustnul turistický ruch, a tak plánovaný další odpočinek spojený s obědem v místním přístřešku prozatím odkládáme a pokračujeme dál v plánované cestě.
Z rozcestí pod Šobesem se dá pokračovat dále po modré TZ podél Dyje a kolem dalších pozůstatků z původních devíti mlýnů v této lokalitě. My však překračujeme šobeskou lávku a po červené TZ pomaličku stoupáme k jedné z nejstarších vinic u nás a dá se říci k ikoně moravského vinařství - k vinici Šobes. U této vinice se nachází i prodejní stánek s občerstvením pro turisty. K našemu milému překvapení je díky velikonočním svátkům otevřen letos již na konci března. Bohužel v sortimentu prodejce není naše oblíbené pivo, ale když už jsme zde, dáváme si každý na ochutnávku decku bílého a já rozhodně nemůžu říci, že by mi nechutnalo. Krátce posedíme ještě u vinice a už se opět vydáváme dál do kopce. Stoupáme po asfaltové cestě až k odbočce na vyhlídku Železné schody a na samotné vyhlídce pak děláme další přestávku a vaříme si zde odpolední kávu. Kocháme se výhledem do údolí Dyje a spekulujeme, jak asi tady fungovala služba pohraniční stráže před těmi 30 až 40 lety. Vyhlídka je pojmenovanný po železných schodech, které zde měli členové PS zbudované pro lepší ochranu našich hranic před narušiteli. Kousek od nás už je Rakousko a řeka zde již tvoří přirozenou hranici mezi těmito dvěma státy.
Krátce před čtvrtou hodinou odpolední se vydáváme dále po červené TZ k rozcestí u Milíře, kde opět na moment sundaváme batožinu. Rozhodujeme se, že zkusíme krátkou zacházku přes obec Podmolí, kde by mohla být otevřená občerstvovací stanice u místního rybníčku. Na místě však zjišťujeme, že tady turistickou sezonu ještě nezahájili. Lesní cestou tedy jdeme zpět ke značené zelené TZ a já si zde alespoň v rychlosti odlovuji keš, věnovanou této malé vesničce. Zelená TZ nás asi po kilometru přivádí na rozcestí Žlebský potok s malebným malým lesním rybníčkem. Z informační cedule se dozvídáme, že tento rybníček vzniknul vlastně nedopatřeím, a to při stavbě systému pohraničních signálních cest, kdy byl omylem zasypán potok a vytvořena tak hráz dnešního Žlebského rybníka. Od něj cesta začíná opět stoupat, ale už nám zbývají do cíle dnešní tůry jen necelé dva kilometry, a tak se po malé chvíli objevujeme na rozcestí Příčky. Toto místo, kde stojí i prostorný dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi, jsme zvolili pro dnešní bivak, a to hlavně z důvodu, že se nachází na samotné hranici NP Podyjí a je to jediná možnost, jak přespat mimo NP.
Hned po odložení nákladu si jdeme prohlédnout malý remízek za cestou a zjišťujeme, že nějak přespat tu půjde. Vracíme se do přístřešku a po chvíli rozhodujeme, že noc raději strávíme uvnitř, jen tak na lavicích. Ty jsou tak akorát, aby člověk nespadl, a vidina toho, že ráno nebudu muset balit mokrý stan, jednoznačně vítězí. Protože ještě dnes platí zimní čas, docela brzy se začíná stmívat a my se pouštíme do přípravy večeře. Všichni podáváme fazole na různé způsoby, já konkrétně s cibulí, uzeninou a vejcem. Dopíjím poslední vyšetřené pivo a po krátkých debatách se velmi brzy, asi v osm hodin, ubíráme na kutě. Vzhledem k tomu, že jsme přes den něco málo našlapali, během chvíle tvrdě usínám a kolegové na tom jsou zřejmě docela podobně.
Díky včasnému večernímu ulehnutí nás ani časový posun o hodinu dopředu nás ráno nijak nepřibrzdil se vstáváním. Docela pěkně vyspaný a odpočatý se budím před sedmou hodinou nového času a sice je to ráno mrazivé, první sluneční paprsky slibují krásný den. Postupně vstává i zbytek výpravy a všichni vcelku kladně hodnotíme nocleh na lavicích. Začíná příprava snídaně a pozvolné balení věcí. Času navíc máme dost, protože plánujeme návštěvu Nového Hrádku, kde otevírají až v deset hodin. Přibližný plán dnešní trasy si můžete prohlédnout zde. Míchaná vajíčka a ranní káva jsou pro mne příjemným startem do nového dne a v devět hodin pomalu vyrážíme směrem k nedalekému hradu. Protože je to jen asi kilometr a půl, jsem zde samozřejmě ve velkém předstihu, a tak můžeme alespoň prozkoumat okolí před hradem a já mám příležitost ke klidnému odlovu keše, věnované právě Novému Hrádku u Lukova.
Chvíli před desátou přichází kastelán hradu a postupně i další návštěvníci. Přesně v deset hodin jsme vpuštěni do útrob hradu a za 60 Kč si kupujeme vstupenku na prohlídku. Prohlídku vede sám pan kastelán a zasvěcuje nás jak do přírodních zajímavostí tohoto místa, tak samozřejmě i do historie tohoto zajímavého hrádku. První naše kroky vedou přes nádvoří ke starému hradu (založen v 2. polovině 14. století), který mě osobně zcela nadchnul. Nejenže se nejedná o pobořenou ruinu, ale dokonce je zde velmi slušně zachována speciální dvouplášťová hradba, se kterou jsem se zatím u jiných hradů nesetkal. Snad díky své unikátní poloze na příkrém ostrohu nad řekou Dyjí, nebyl Nový Hrádek nikdy dobýván a zachoval se v takovéto podobě do dnes. Opět se jen tiše udivuji nad schopnostmi našich předků, kteří tento hrad postavili bez nějakých velkých technologií z opravdu obrovského množství kamení. Prohlídka vnitřního paláce starého hradu zase člověku umožní, při troše představivosti, nahlédnout do středověkého života na tomto panském sídle. Doporučuji každému, kdo bude mít cestu po okolí, nevynechat návštěvu tohoto místa, protože zážitek je to naprosto jedinečný a slovy jen těžko popsatelný.
Druhá část prohlídky nás pak vede k mladšímu hradu, upraveného v duchu romantismu. Tato část Nového Hrádku sloužila ve své historii k mnoha účelům, od výletní restaurace až po ubytovnu Wehrmachtu. Pro nás jsou zde nejzajímavější dvě vyhlídkové plošiny z vrcholku hradu, ze kterých je nádherně vidět do kraje kolem nás. Pod námi se klikatí řeka Dyje tak různorodě, až to vypadá, že hrad neobtéká jedna řeka, ale minimálně tři. Díky krásnému slunečnému počasí je rozhled odsud opravdu nádherný a člověk by se zde vydržel kochat hodně dlouho. Čas naší prohlídky se však již takřka naplnil a před branou hradu netrpělivě čekají další návštěvníci, aby nás vystřídali. Na pokladně ještě v rychlosti kupuji turistickou vizitku a magnetku tohoto zajímavého místa a se super zážitkem tedy opouštíme okolí hradu. Stejnou cestou, kterou jsme ráno přišli, míříme k místu našeho noclehu, k přístřešku na rozcestí Příčky, odkud bude naše cesta pokračovat dál.
Červená turistická značka nás přivádí krátce před obědem do malebne jihomoravské vesničky Lukov. Právě zde jsem se původně snažil sehnat nocleh v některém z několika místních penzionů. Přebivakování jsme však nakonec zvládlli bez problémů a nyní v této vísce využíváme akorát místní restauraci, lépe řečeno její zahrádku, ke krátkému občerstvení. Z Lukova pak jdeme chvíli po cyklostezce, která vede v místech bývalé železné opony. Ta nás teď bude provázet nějaký ten kilometr. Po pár stech metrech cyklostezka odbočuje vpravo a turistická značka vlevo. My se však rozhodujeme pokračovat stále podél železné opony, která by nás měla dovést nejkratší cestou k jejímu památníku u obce Čížov. Cesta vede prudce z kopce do údolí potoka a po chvíli se takřka ztrácí v bujné vegetaci. Na kopci před námi se strašidelně tyčí zachovalá strážní věž u památníku, ke kterému míříme. Bohužel cesta se chvílemi stává nepropustnou díky množství popadaných stromů, a tak s naší bagáží dostáváme pěkně zabrat. Nakonec se nám nějakým způsobem daří překonat hluboké zarostlé údolí a na vrcholu protějšího kopce opět objevujeme ztracenou asfaltovou cestu k Čížovu.
Tato asfaltka se postupně mění v cestu sypanou jemným štěrkem a lemovanou dřevěnými kůly s ostnatým drátem. Hned o kousek dál stojíme už u plechové strážní věže, ze které to tu měli pohraničníci zcela jistě jako na dlani. Toto vše je již součástní Památníku železné opony v Čížově. Jedna řada drátů se po chvíli mění v původní dvojitou variantu a několi metrů půdy za touto ostnatou bariérou je jemně zoráno tak, aby byly zachyceny stopy případných "narušitelů". Závora u cesty do Rakouska a několik českých ježků už jen umocňují prožitek z tohoto místa, kde na člověka opravdu dýchne kousek relativně nedávné historie. Pro odlehčení je u památníku také velmi zajímavá geologická expozice, které je věnovaná jedna tzv. earthkeš, a tak si zde plním několik nutných úkolů. Hned vedle je pak otevřené turistické centrum, kde si kupuji několik turistických vizitek. Kolegové zatím krátce relaxují před další cestou, na které se musíme i trochu více domluvit.
Nakonec se rozhodujeme pro pokračování v linii železné opony mimo turistickou značku. Nejprve opět jdeme po pěkné asfaltové cestě, ale po pár stech metrech musíme přejít přes pole k lesu a najít cestu směrem k červené turistické značce. Podle map v mobilu to zvládáme bez problémů a po chvíli se objevujeme v krásném bukovém lese. Protože máme poměrně dobrý čas a do Vranova to již není příliš daleko, krátce si zde posedíme ve stínu mohutných buků. Na vyvýšenině nad námi se nachází jeden z mnoha ŘOPíků místní linie meziválečného opevnění, pod námi pak vede turistická cesta tzv. Pašeráckou stezkou. Po krátkém relaxu i my jdeme tímto směrem a musím říct, že cestička po skalnatém výběžku nad hlubokou roklinou je parádní. Moc krásné místečko na řekou Dyjí, kterému je také věnována jedna nenáročná keš. Tato stará pašerácká stezka nás po chvíli přivádí na rozcestí u Ledových slují, ke kterým samozřejmě ihned odbočujeme.
Ledové sluje jsou tzv. pseudokrasové jeskyně, na úbočí skalního masivu nad řekou. Bohužel z důvodu vlivu eroze a nestabilního podloží nejsou tyto jeskyně turistům přístupné. Véna sice opět mává jakousi průkazkou, ale ani on k jeskyním nesestupuje.Ty jsou mimojiné domovem 17 druhů netopýrů z 26 známých druhů na území ČR. Nad jeskyněmi se tyčí obelisk (postavený zde v 19. století místním okrašlovacím spolkem), u kterého opět necháme na chvíli odpočinout záda a ramena a můžeme se pokochat naposledy výhledem do údolí, směrem k cíli naší cesty, Vranovu. I zde je umístěna virtuální earthkeš, a tak zjišťuji potřebné indicie a poté se pomalu vydáváme na takřka poslední část cesty. Nejprve musíme naposledy vystoupat pár výškových metrů na rozcestí u Vranovské brány, ale odsud už to bude opravdu jen z kopce. I zde rozhodujeme pro cestu po signálce místo turistické cesty a i zde po chvíli narážíme na několik padlých stromů. Není to naštěstí ale nic hrozného a my klopýtáme z docela prudkého kopečku, až o sobě patřičně dávají vědět kolena. Odměnou mi na této cestě je nález kusu drátu z nepopulární železné opony, který beru na batoh jako suvenýr, a také setkání s nádhernou užovkou obojkovou.
Objevujeme se v širokém údolí, ideálním k pěším či cyklystickým výletům nebo třeba jen na procházku se psem. Do Vranova jsou to odsud už jen dva kilometry, a tak v posledním z přístřešků na našem putování zastavujeme na závěrečnou krátkou pauzu. Společnost nám zde dělá místní pamětník a jeho pes. Dozvídáme se něco více o historii tohoto místa, kudy ještě relativně nedávno vedly dráty železné opony. Kousek od přístřešku přecházíme Dyji po Hamerské lávce a podél břehu směřujeme do Vranova nad Dyjí. Máme v úmyslu se někde najíst, protože do odjezdu autobusu je ještě dost času. Jaké je ale naše překvapení, když vystoupáme na náměstí a v tu chvíli zrovna přijíždí autobus na Znojmo. Uvědomuji si, že jsem v jizdním řádu viděl tento dřívější spoj, a tak po krátké domluvě nasedáme a míříme do Znojma. V autobuse je trochu přeplněno, ale nakonec cestu zvládám aniž bych někoho z cestujících zranil svým nově získaným suvenýrem ze železné opony, umístěným na batohu.
Vystupujeme ve Znojmě na autobusovém nádraží a vyrážíme nejbližší cestou směrem k zaparkovanému autu. Na křižovatce u městského divadla potkáváme pohodovou restauraci a jdeme si tedy dát konečně něco dobrého. Po jídle, pivu a v mém případě i po kávě jdeme posledních pár stovek metrů k autu, které na nás čeká přesně tak, jak jsme ho zde včera nechali. Nasedáme a odjíždíme v perfektním čase vstříc domovu. Cesta také probíhá bez sebemenších problémů, a tak konečně je možno konstatovat, že výlet se zdařil na výbornou.
Musím říci, že tato návštěva Podyjí je jeden z dalších perfektních výletů, který jsme s přáteli absolvovali. Nádherné vyhlídky do hlubokého kaňonu řeky Dyje musí být úžasné ve všech ročních obdobích. Stejně tak romantické pěšinky podél této krásné řeky. Dýchlo na nás kousek vinařství i větší kus historie těchto míst z období železné opony. Každému mohu návštěvu Podyjí jen vřele doporučit a myslím, že si zde vybere jak méně či více náročný turista, tak samozřejmě i cyklisté, pro které je zde zřízeno nesčetně cyklotras. I my jsme zde vynachali některá zajímavá místa, jako např. rakouský Hardegg, a tak doufám, že se ještě někdy do těchto míst podívám.
Kompletní fotogalerii naleznete zde.
Menší videoprezentaci, tentokrát i s několika fotografiemi účastníků, můžete zhlédnout zde.
Autor : Doc