Jeseníky 2016 - Rejvíz a okolí

    Opět po dlouhé odmlce se vracím, abych napsal zase alespoň krátkou zprávu o tom, jak a jestli vůbec žiju. No popravdě řečeno od posledního podzimního výletu to nebyla žádná sláva. Hlavně samé zdravotní problémy. Njedříve sem si natáhl lýtkový sval a ten mě na měsíc úplně vyřadil. Jen co jsem se dal trochu dokupy, začaly problémy se zuby a následovala extrakce dvou kousků a s ní spojený lehký zánět. No a doufejme poslední peripetie se stala těsně před Vánoci, kdy jsem si podvrtnul koleno a definitivně tím ukončil svoji basketbalovou "kariéru". S kolenem bohužel stále není vše v pořádku a nejspíš mne čeká ještě další léčba, ale umožňuje mi bezproblémovou chůzi, a tak snad i s přicházejícím jarem bude zase přibývat výletů.

    Toliko k dlouhé odmlce a nyní bych se již rád podělil o zážitky z jarních prázdnin s rodinkou, které jsme trávili v Jeseníkách, tentokráte v malebné vesnici Rejvíz a v přilehlém okolí.

    Na prázdniny vyrážíme v úterý, první březnový den, kompletně nachystaní, včetně lyží, protože i předpověď slibuje sněžení. Letošní zima zatím sněhu moc nepřinesla, a tak jsme šťastní, když při stoupání z města Jeseník k našemu cíli na Rejvíze projíždíme nádherně zasněženým lesem. Stále padá čerstvý sníh a vypadá to, že zažijeme alespoň zde opravdovou zimu. Ubytováváme se v domluveném apartmánu U Součků a vyrážíme ještě do nedalekého města Zlaté Hory dokoupit nějaké suroviny. Jedeme se podívat i pod sjezdovku, kde bychom rádi některý den lyžovali. Díky mému novému koníčku, a to Geocachingu, si cestu zpět na Rejvíz zpestřujeme odlovem keše na nádherně zasněženém rozcestí u Hříbku. Večer trávíme v teple a venku zatím stále padá čerstvý sníh.

    Ráno se probouzíme do nečekaně jasného a bílého rána. Zpoza okna je nádherný výhled na okolní kopce (Koberštejn, Kazatelny) a na celou tu zasněženou krajinu. Kousek od domu je čerstvě upravená stopa pro běžkaře a někteří z nich tohoto krásného počasí využívají hned od brzkého rána. My pomalu vstáváme, snídáme a oblékáme se do lyžařského. Vyrážíme opět do Zlatých Hor, kde se nachází také skiareál Příčná. Na místě jsme asi za patnáct minut a skoro nikdo zde není. Lyžujeme zhruba do jedné hodiny, sjezdovka bohužel není úplně ideální. Na vrcholu jedna prudší pasáž a pak až dolů skoro rovinka. Já navíc s bolavým kolenem necítím na lyžích tu pravou jistotu. Cestou domů i zde jdeme se synkem hledat pěkně zasněženou keš, ukrytou v parku sanatoria Zlaté Hory. Počasí se odpoledne trochu začalo kazit, a tak hrajeme společenské hry v apartmánku a večer si jdeme do penzionu Na paloučku dát něco dobrého k večeři.

    Ve čtvrtek počasí bohužel není k lyžování nejvhodnější, a tak volíme pro dnešní den návštěvu města Jeseník. Jako první věc směřujeme do místního muzea, které je umístěno v centru, v historické vodní tvrzi. Procházíme interaktivní výstavu po stopách zločinu, kde se můžeme něco dozvědět o dějinách kriminalistiky a hlavně děti jsou zde kriminalisty, kteří musí odhalit, kdo spáchal zločin. Po muzeu se jdeme občerstvit kávou a zákuskem do cukrárny na náměstí. Zde se rozdělujeme a ženská část naší výpravy vyráží obhlédnout obchůdky na náměstí, mužská pak pro změnu na odlov několika místních keší. Scházíme se po chvíli u kostela a vyrážíme pomalu zpět na Rejvíz. Autem ještě vyjíždím na Křížový vrch nad Jeseníkem, kde stojí nově zrekonstruovaný obrovský penzion. I zde jsem si chtěl nalézt jednu z předluštěných keší, ale bohužel návaly sněhu byly proti. Po návratu chvíli odpočíváme a v podvečer vyrážíme do nedalekého Dolního Údolí, kde máme v hotelu u Pekina zamluvený bazén s výřivkou a saunou. Krásně zrelaxovaní si pak ve vedlejším hostinci V Gruntě dáváme večeři a jedeme za zaslouženým odpočinkem.

    Páteční den se počasí opět umoudřuje a my vyrážíme ještě jednou na lyže. Tentokrát volíme malý svah v Dolním Údolí, v těsné blízkosti hotelu, kde jsme byli včera večer ve wellness. Svah je to sice malý a krátký, ale pro naše účely celkem dostačující. Já s bolavým kolenem jedu jen párkrát, ale děti si celkem zalyžují. Teplota stoupá nad nulu a sníh začíná měknout. Lyžujeme tedy zhruba do oběda, zajíždíme ještě jednou do Zlatých Hor na nákup a poté si jedeme odpočinout do Rejvízu. Po domácím obědě chce zbytek rodinky odpočívat, a tak vyrážím sám na prohlídku zajímavostí v okolí Rejvízu, samozřejmě s cílem odlovit zase nějakou tu místní keš. Hlavním cílem mojí procházky pak má být Velké mechové jezírko, které je součástí zdejšího rašeliniště, jendoho z největších na Moravě. V lese panuje poctivá zima a všude je více jak 20 cm sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. K jezírku je to necelé dva kilometry a cesta vede po dřevěném chodníčku. Ten je sice trochu namrzlý, ale i tak se mi jde krásně a vychutnávám si opravdu krásné zimní scenérie. U samotného jezírka potkávám několik dalších turistů, kteří mě však po chvíli nechávají samotného. Sedám tedy na jednu z krytých laviček a chvíli se kochám tímto krásným přírodním úkazem.

    Protože mám ještě do setmění nějaký čas, rozhoduji se, že zkusím ještě odlov nedaleké  keše u tzv. Bublavého pramene. Turistická cesta však vede docela oklikou, a tak dle mapy se snažím najít kratší cestu. To se mi sice na začátku daří, ale tato cesta po chvíli ve sněhu mizí a vede mne do bažinatého terénu se spoustou slepých ramen místních potůčků. Vracet se mi již nechce, a tak jsem nucen klestit si cestu zcela nekompromisně a přeskakovat z jednoho břehu potůčku na druhý. Již od začátku lituji, že jsem si vybral právě tuto stezku, ale nezbývá než jít dál ve správném směru. Po cca kilometru této strastiplné cesty se mi daří dosáhnout turistické značky a dojít až k rozcestí u Bublavého pramene. Chvilku čekám, až se mi organismus vrátí po těžkém výkonu do normálního stavu, a následně po chvilce nalézám i keš, kvůli které jsem se sem vydal. Teď už je nejvyšší čas na návrat, pro který už raději volím cestu po široké značené turistické cestě.

    Takřka již za stmívání se dostávám zpět do Rejvízu a telefonem volám rodinku, aby přišla za mnou do pensionu Rejvíz, kde si hodlám dát pivko na osvěžení. Tento pension opravdu stojí za to, aby se zde člověkna chviličku zastavil. Raritou tohoto podniku jsou sto let staré, ručně vyřezávané židle s obličeji místních štamgastů. Tyto staré kousky jsou před návštěvníky ukryty v salonku, ale některé z nich lze spatřit i v samotné restauraci. My si dáváme s dcerkou dohromady výborné halušky na pánvi se zeleninovým salátem a nejmladší člen naší výpravy testuje domácí lokšu s povidlím. Nemůžeme si vynachválit kuchaře a pěkně nasycení se přesouváme do našeho ubytování a jdeme pomalu spát.

    Sobota a zároveň takřka poslední den naší dovolené začíná opět celkem pěkným počasím. Bohužel teplota už neklesá pod nulu ani tady na této náhorní plošině, a tak sníh pomalu začíná odtávat. Lyžování tak i pro dnešní den vypouštíme a rozhodujeme se pro výlet k nedalekým Zlatorudným mlýnům a následně chceme na krátko zavítat i do nedalekého Polska. Vyrážíme tedy autem opět směr Zlaté Hory a za malou chvilku jsme již na parkovišti u Zlatorudných mlýnů. Jedná se o zrekonstruovaný areál, ve kterém se návštěvníci mohou seznámit s mnoha informacemi o zdejších důlních oblastech a těžbě zlata jako takové. Ne nadarmo se nedaleké městečko jmenuje Zlaté Hory, protože okolní kopce jsou doslova provrtány štolami, a to jak na české, tak i na ploské straně. 

    My přicházíme k turistickému zázemí s velkým amfiteátrem, od kterého jdeme podél říčky Olešnice až k hlavní expozici u zrekonstruovaných dobových mlýnů. Bohužel jsme zde v zimě a celý areál je tedy mimo provoz a nám musí stačit jen samotná prohlídka. V sezoně je údajně vše v pohybu a návštěvníci tak mohou vidět, jak to celé fungovalo. Každému, kdo bude mít cestu kolem a bude zde otevřeno, bych rozhodně doporučil návštěvu tohoto místa, obzvláště pro děti to může být docela zajímavé. Od mlýnů jdeme pomalu zpět k autu, ale ještě cestou odlovujeme jednu keš, která je ukryta v místech, kudy vedl k mlýnům starý náhon. Ten je zde tak dokonale udělaný, že se v těchto místech zdá, že voda teče do kopce, i když tomu tak zřejmě není. Člověk jen žasne nad dovednostmi našich předků, kteří takové dílo byli schopni postavit bez znalosti vrstevnic a bez jakéhokoli technického zařízení.

    Další naše cesta vede za hranice naší země, do polského městečka Glucholazy. Na doporučení našich hostitelů hledáme obchůdek s potravinami a děláme si menší nákup. Některé věci tu vychází opravdu výrazně levněji, než u nás. Procházíme krátce městečko a s malým nákupem posléze směřujeme zpět. Cestu však trochu upravuji a jedem ještě ze Zlatých Hor se podívat na relativně nově zbudovaný (v roce 1995) kostel panny Marie pomocné. Krátce prohlížíme areál tohoto poutního místa a spolu se synkem odlovujeme místní keš. Holky už jsou celé ofouknuté a čekají na nás u auta. Z tohoto poměrně zajímavého místa jedeme dál pes obec Heřmanovice směrem do Horního Údolí a dále směr Rejvíz. Nicméně nad Heřmanovicemi je cesta zapadaná sněhem a v zimě se očividně neudržuje. Naše auto s náhonem 4x4 všam nemá nejmenší problém a na kopec vyjíždíme bez potíží. Zde však už probíhají v protisměru vyprošťovací práce na jednom vozidle, které se sklouzlo do příkopu. Pomocníků je zde dost, a my tak jen opatrně projíždíme a pokračujeme dolů z kopce do Horního Údolí. Hned na začátku vesničky zastavujeme a se synkem jdeme odlovit dvě místní krabičky. Jedna je ukryta u nádherného a velmi starého kostela sv. Jana Křtitele, druhá pak kousek pod loupežnickou jeskyní. Děvčata na nás opět čekají ve voze a po úspěšném odlovu už jedeme přímo do Rejvízu.

    Odpoledne většina rodiny opět vyhlásí siestu a já tedy vyrážím sám na průzkum blízkého okolí a odlov několika dalších keší, které bych tu nerad nechal bez povšimnutí. Jako hlavní cíl si dávám návštěvu zvláštního místečka, a to tzv. Lurdské jeskyně. Autem se přesunuji na okraj Starého Rejvízu a pěšky je to odsud jen malý kousek. Stoupám po červené TZ pár stovek metrů mezi skalky, kde je toto poutní místo od roku 1908 ukryto. Ve skalách se zde nachází kamenný oltář, na kterém v dřívějších letech stávala soška panny Marie, kterou dnes již nahradil obraz. Nedaleko od oltáře je ve skále ještě i kamenný kříž a celé místo působí příjemným klidným dojmem. Ve sněhu se snažím najít tu správnou skalku, kde by se měla ukrývat keš, připomínající právě toto místo, a po chvíli přeskakování sem a tam se mi to nakonec dokonce i daří.

    Protože mám celkem dobrý čas, vyrážím dál po modré TZ až k rozcestí nad Horním Údolím, kde se u kamenného křížku snažím nalézt ješt další keš. Celkem slušná vrstva sněhu je však proti a po chvíli hledání vzdávám a vyrážím po běžecké stopě na rozcestí pod Koberštejnem a odtud po červené TZ zpět do Starého Rejvízu. Cesta je to krátká, a tak za chvíli již sedím v autě a jedu zpět za rodinou. Cestou však dělám ještě dvě krátké zastávky, jednu pro odlov keše Malé mechové jezírko, nedaleko penzionu Orlík, a druhou pak na ekofarmě Orlí vrch. Je zima a většina místních zvířátek, je zalezlá ve svých příbytcích, a tak si alespoň dávám v restauraci jedno kafe. Večer jdeme s manželkou ještě jednou posedět do nedalekého penzionu Rejvíz, dáváme si opět lokšu a také výbornou topinku. Dnes zde je spousta lidí a hraje zde i živá kapela, protože se konal tradiční amatérský běžkařský závod Rejvízská stopa. Chvíli tedy s manželkou ještě posedíme a popijeme, ale zítřejší odjezd domů nás tak trochu donutí k včasnému návratu za dětmi. 

    V neděli ráno v poklidu  posnídáme a začínáme s balením všeho našeho harampádí. Nakonec se mi daří opět vše do auta nacpat a my se můžeme rozloučit s našimi hostiteli a pomalu vyrazit zpět k domovu. Cestou, po přejezdu červenohorského sedla, zastavujeme ještě v pizzerii ve Velkých Losinách a dáváme si vydatný oběd. Zbytek cesty probíhá v klidu a bezproblémů.

    Návštěvu Rejvízu a jeho okolí hodnotím velmi pozitivně. Sice to pro vyznavače sjezdového lyžování není úplně nejlepší lokalita - kvalitnější střediska jsou ve vzdálenosti okolo 30 km, ale např. pro běžkaře je toto místo naopak zcela ideální. V letních měsících pak široké okolí nabízí nesčetně turistický tras i cyklotras s různými profily a je tak perfektní pro trávení např. i rodinné dovolené. 

Kompletní fotogalerii naleznete zde. Bohužel tentokráte jsem si zapomněl fotoaparát, a tak musí stačit foto z telefonu.

Autor : Doc