Norsko - Oslomarka (11. - 16.6.2014)

     Po dlouhých přípravách a velkých očekáváních nastal konečně v první půli června termín našeho odjezdu na 5 nocí do Norska. Letenky jsme bookovali již zjara, a to zpáteční u Norwegian Airlines za 125 EUR (cca 3500 Kč), včetně jednoho zavazadla do 20 kg. Norsko jako jedna z mála zemí dovoluje kempovat kdekoli ve vzdálenosti více jak 150 metrů od obydlí po jednu noc bez povolení - viz. Public right of access ("Právo veřejnosti na přístup"). Tento zákon také povoluje rozdělávání ohňů v lese v zimním období, sběr plodů apod. Každý si asi cestu do Norska hned představí jako putování po fjordech a národních parcích nebo jako výlet za mořským rybolovem. My si však vybrali pro seznámení s touto zemí blízké okolí hlavního města Osla - tzv. Oslomarku. Krajina zde není tak hornatá, nadmořská výška se pohybuje od cca 300 - 600 m.n.m., ale značně připomíná krajinu našich českých hor. Do Norska vyrážíme v pěti členech - Véna, Laňka, Boby, já a poprvé s se k nám přidává i Helmut.

1.den - středa - uražená vzdálenost cca 1300 km

     Naše blanenská čtyřka vyráží po čtvrté hodině odpolední a jedeme autem směr Praha, Letiště Václava Havla. Auto necháváme na placeném parkovišti ("Parkoviště u letiště"), za 400 Kč na celý výlet (5 dní). Majitel parkoviště nás odváží dodávkou k terminálu, kde se k nám již připojuje i poslední člen výpravy, Helmut. V kompletní sestavě si necháváme za 99 Kč zabalit batožinu do stretch fólie, odbavujeme se a procházíme všemi letištními kontrolami. Po otevření naší brány usedáme v letadle na svá místa (patří nám celá jedna řada) a pět minut před 22. hodinou vzlétáme do oblak. Let probíhá bez problémů a cca o půlnoci dosedáme na letiště Gardemoen nedaleko Osla. V DutyFree shopu kupujeme třetinková piva Carlsberg, balení šesti kusů za 49 NOKů (asi 165 Kč). Rozhodujeme se noc strávit na letišti a nacházíme si tedy ještě malý volný plácek, kde si rozděláváme karimatky a snažíme se odpočinout. Já vypíjím ještě dvě pivka, nabíjím baterie do telefonu i fotoaparátu a něco málo po druhé hodině ranní ulehám mezi ostatní nocležníky.

2.den - čtvrtek - našlapáno celkem cca 11 km

    Kolem 4 hodiny mě kolegové budí s tím, že zde právě byl někdo z ochranky letiště a že zde již nemůžeme spát. Všechny ostatní nocležníky ležící nedaleko od nás však nikdo nevyhání. Chvíli tedy bloumáme po letišti, kupujeme kávu za 20 NOKů (cca 70 Kč) a při čekání na vlak pomáháme jednomu místnímu s otevřením lahve vína. Každý kupujeme lístek na vlak do Osla za 90 NOKů (cca 300 Kč) a v 5:43 odjíždíme do hlavního města Norska. Po šesté hodině ranní dorážíme na hlavní nádraží, kde si kupuji 3 pohledy a 2 známky do ČR za 56 NOKů (cca 190 Kč) a také limonádu za 20 NOKů (cca 70 Kč). Zjišťujeme, že všechny petlahve i plechovky od nápojů jsou zde zálohované a vratné. Také hned před nádražím potkáváme několik imigrantů s igelitovými taškami, kteří horlivě sbírají tyto vyhozené obaly a musím říci, že tento způsob recyklace se mi dost líbí. My z nádraží jdeme na nábřeží s výhledem na Operu, kde na lavičkách relaxujeme a nabíráme sílu na další výkony. Všude kolem nás se staví a je zřejmé, že tato část Osla prochází značnou obnovou. Snažíme se od domorodců získat informace "jak si zpříjemnit výlet", ale bohužel bezvýsledně. Čekáme tedy na náměstíčku "u Tygra" (před hlavním nádražím), pozorujeme zdejší hodně kosmopolitní obyvatelstvo, v deset hodin kupujeme v obchodě se sportovními potřebami 2 plynové bomby na vaření a konečně vyrážíme na metro. Jedeme ze stanice Grönland až na konečnou stanici linky 1, Frognerseteren. Lístky si kupujeme v automatu, a to za 30 NOKů (cca 100 Kč) na hodinu městské dopravy. Cesta trvá skoro 40 minut a my, poměrně znaveni krátkým spánkem na letišti a ukolíbáni cestou metrem, vystupujeme na konečné stanici Frognerseteren, odkud se nám nabízí alespoň částečný pohled na Oslo a Oslofjord pod námi.

     Vyrážíme po turistické značce a po pár stech metrech se před námi objevuje první norské jezero Ovreseterjern. Zde si nacházíme plácek u vody a dáváme si malý oběd a kávu. Je krásné slunečné počasí, ale fouká poměrně čerstvý vítr, a tak po chvíli raději vyrážíme dál do vnitrozemí. Cesta vede krásnou krajinou, která se opravdu podobá českým horám - nízké jehličnany tvarované tuhými zimami, všude kolem spousty borůvčí a navíc sem tam nějaký ten mokřad či bažinka. Jdeme lesem necelé dva kilometry a napojujeme se na šotolinovou cestu vedoucí k jezeru Store Tryvann, kde si opět potřebujeme na chvilku odpočinout. Leháme si tedy na pohupující se molo a pozorujeme v průzračné vodě, jak pod námi proplouvají malí okounci. Abychom zde neusnuli, přesunujeme se raději do několik desítek metrů vzdálené první hytty (rozuměj horské chaty) Tryvannstua. Zakoušíme poprvé norské velmi drahé pivo - třetinka piva Ringnes nás zde stojí 55 NOKů (cca 190 Kč), Helmut si dává jen lahvovou colu za 25 NOKů (cca 85 Kč). Tryvannstua je nádherné typicky norské dřevěné stavení, natřené černou a vínovou barvou, s ještě krásnější střechou porostlou trávou. Z laviček máme výhled jak na jezero, tak i na sjezdovku zdejšího lyžařského areálu. Cestou na toto místo se k nám přidává i další člen výpravy - tenisový míček, který nacházíme u cesty a kterému od teď neřekne nikdo jinak než pan Wilson.

     Lehce odpočinutí vyrážíme dál stále severním směrem, kolem jezera Bjordammen až dorážíme k Nordmarkskapellet, což je dřevěná kaple uprostřed lesa, ke které je přičleněno několik dalších dřevěných budov. Kaple je sice zavřená, ale ve vedlejších staveních je ubytován zřejmě školní výlet a všude kolem nás běhají děti a házejí po sobě balónky s vodou. Krátce oddychujeme ve stínu a Helmut objevuje první nepříjemnost výletu - utržené švy držící popruhy jeho batohu. Provizorně batoh upravujeme a pokračujeme dál již s cílem vyhledat vhodné tábořiště. Bohužel poprvé nezvládám navigaci a vydáváme se po cestě značené pro zimní běžkaře. Ta však vede mokřadem, který v zimě sice zamrzá, ale já mám po několika stech metrech úplně promočené boty. Naštěstí asi po necelém kilometru narážíme opět na šotolinovou cestu, po které se obklikou vracíme zpět k jezeru Blankvann, kde máme v plánu přenocovat. Hledání místa pro nocleh není příliš jednoduché, ale nakonec, již poměrně dost vyčerpaní, si nacházíme pěkné místo na břehu jezera. Poznáváme zde, že najít místo pro stavbu pěti přístřešků nebude vždy úplně lehké, krajina je zde totiž dosti členitá, kamenitá, místy i bažinatá a všude rostou velké trsy borůvčí. Nějak se nám nakonec daří rozdělit si místa, stavíme přístřešky a chystáme si alespoň něco malého k večeři. Já si připravuji kuřecí maso ve vlastní šťávě s rýží, ale jsem natolik vyčerpán, že sním jen pár lžic, dám si teplý čaj a ulehám k odpočinku. Všichni nevycházíme z údivu, jak dlouhý zde je den, protože slunce zapadá za horizont až kolem desáté hodiny večerní a i o půlnoci je ještě poměrně dost světlo.

3. den - pátek - našlapáno celkem cca 6,5 km

     Ráno se budím tradičně jako první již kolem šesté hodiny a zjišťuji, že obloha je proti včerejšku trochu zatažená a opět fouká poměrně čerstvý vítr. Stále trochu bojuji s nachlazením a ztrátou hlasu, které jsem si s sebou přivezl, a tak rozdělávám oheň a vařím si teplý čaj a kávu. Vodu beru, stejně jako včera a i po zbytek výletu, přímo z jezera a filtruji jí pomocí nově pořízeného vodního filtru Sawyer mini. Po kávě se postupně začínají budit i ostatní členové výpravy a také si začínají chystat snídani, každý podle svého gusta. Počasí se postupem času zlepšuje a já si tedy dávám dokupy svoji rybářskou výbavu. Mám přes internet zakoupenou povolenku za 160 NOKů (cca 550 Kč) na tři dny rybolovu v tomto regionu, a tak hned chci zkusit štěstí. Nejdříve zkouším vláčení na gumovou rybku a po chvíli i na lehko na splávek a žížalku. Bohužel obě metody bezvýsledně. Chlapci mezitím nachází kus břízy vhodný k vyřezávání, a tak si každý zkouší ostrost svých nožů a své řezbářské schopnosti. Nejtěžší úkol čeká Vénu, který se rozhodne vyřazat si severskou kuksu. Při této aktivitě se nečekaně objevuje i první krvavé zranění, kterým je postižen Helmut, ale díky němuž získává pan Wilson svůj charakteristický úsměv a účes. Já dojídám zbytky od večeře, chvíli se také věnuji řezbářství a kolem poledne začínáme balit tábor.

     Tentokráte již bez bloudění dorážíme po cca kilometru ke Studenterhyttě, kde však žádné občerstvení nepodávají a my se zdeakorát zbavujeme odpadků a u místního správce se raději ujišťujeme o správnosti směru naší další cesty. Získávám zde také své první razítko a po kratičkém odpočinku vyrážíme dál. Po pár metrech odbočujeme ze šotolinové cesty na lesní pěšinku, procházíme kolem malého jezírka Audtjern a odtud stoupáme k nedaleké chatě Kobberhaughytta. Nadšení, že si dáme opět drahé studené pivo, opadá, jak zjišťujeme, že chata má otevřeno zřejmě jen v sobotu a neděli. Z kohoutku si alespoň bereme trochu vody, dávám si na pohlednici druhé razítko a vyrážíme k nedalekému jezeru Kobberhaugtjern. Zde objevujeme krásné tábořiště se dvěma prostornými dřevěnými zastřešenými přístřešky. Probíhá první hlasování o tom, zda zůstat na tomto pěkném místě nebo zda pokračovat dál v pochodu. Za dnešek máme za sebou jen asi 2,5 kilometru a jsou již skoro4 hodiny odpoledne, nakonec ale těsnou většinou vyhrává varianta dalšího pochodu. Dáváme se tedy dále ve směru k huttě Kikutstua, hned od jezera stoupáme na vrchol Appelsinhaugen (462 m.n.m.), na kterém se nachází velké rašeliniště s menším jezírkem. My jdeme dál stále na sever lesní pěšinou, která tu stoupá, tu klesá, chvíli vede po skalkách, chvíli zase po kořenech a my stále doufáme, že jdeme tím správným směrem. Nakonec se konečně před námi objevuje veliké jezero Fyllingen. Sundaváme batožinu a chvíli dáváme odpočinout zádům a ramenům na mostku u přepadu mezi jezery. Již z hráze tohoto přepadu jsem zahlédl pěkné místečko na nedalekém ostrohu a ten se nakonec stává i naším dnešním tábořištěm. Je to krásné prosluněnné místo s pozvolným kamenným vstupem do průzračně čisté vody. Opět i tu je problém najít nějakou rovinku pro nocleh, ale nakonec se nějak poskládáme, Helmut ani přístřešek nestaví a bude spát "pod širákem".

     Probíhá tradičně večeře dle každého chuti, já si až pozdě večer opékám kolečka vysočiny s chlebem. Jdu najít několik žížalek a protože je dnes hladina poměrně klidná, zkouším opět rybolov se splávkem. Konečně vidím splávek několikrát zajet pod vodu a po chvíli již mám na udičce rybu. Bohužel těsně u břehu se rybka osvobozuje a já tuším, že stejně se asi nejednalo o vysněného pstruha či okouna. Tato moje doměnka se záhy potvrzuje, když na další záběr úspěšně vytahuji na břeh svoji první a poslední norskou rybu - plotici obecnou. Voda jinak zůstává klidná a já raději měním rybářské náčiní za fotografické, abych využil pozdního světla a zachytil nádherný západ slunce. Večer si zpříjemníme štamprličkou něčeho ostřejšího a nějakou dobu ještě probíráme věci možné i nemožné. Nakonec nás všechny postupně uspává jen zvuk vlnek rozbíjejících se o břej jezera.

4. den - sobota - našlapáno celkem cca 13 km

     Budíme se opět do nádherného slunného rána, které kazí jen všudepřítomné muchničky. Tento obtížný hmyz zde létá ve velkých hejnech a dost se nám tak osvědčují zakoupené moskytiéry na hlavu. Zatímco já osobně nepozoruji na sobě žádné poštípání, Helmut již několik bodných ran má. Po rozdělání ohně se většinou tyto mušky stáhnou, ale ráno a večer, kdy se člověk nepohybuje, se z nich stává poměrně nepříjemná společnost. Ráno jinak probíhá zcela obvykle - snídaně, balení příbytků, společné foto a pozvolný odchod. Opouštíme toto nádherné místo a vydáváme se na krátkou cestu podél jezera k hyttě Kikutstua. To je opět stylové dřevěné stavení na křižovatce turistických a běžeckých cest s nádherným výhledem na jezero Bjornsjoen. Všude zde již jsou cyklisté odpočívající v době oběda na lavičkách před hyttou.

     My si konečně dáváme studené pivo Frydenlund, tentokrát půl litru za 70 NOKů (cca 240 Kč). V hyttě si nechávám dobít baterii k foťáku, orážím si na pohled třetí razítko a domlouváme se na naše další plány. Já a Boby chceme vystoupat na kopec nad chatou - Kikut, odkud by měl být krásný rozhled na okolní kraj. Helmut, Véna a Laňka se rozhodnou počkat dole na chatě, dát si zatím oběd a třeba i ještě jedno drahé pivo, aby měli nějakeý pěkný popelník na cigarety. Já si beru jen do příručního batůžku oběd, lžíci, vodu a vařič, Boby si chce dokázat, že je chlap, a i když může batoh nechat dole jako já, rozhodne se vyběhnout ten kopeček v plné polní. Cesta na vrchol je dlouhá asi jeden a půl kilometru, ale převýšení je více než 250 výškových metrů a chvílemi tak stoupáme po hodně prudkých skalních pasážích. Cestou potkáváme mláďátko drozda zpěvného, které bohužel zřejmě není ještě schopno letu. Horní část vrcholu je již méně prudká a nám se pozvolna otevírá rozhled na jezera pod námi. Dosahujeme vrcholu Kikut (612 m.n.m.), nejvyššího bodu našeho norského putování, a samozřejmě si děláme vrcholové foto. Je stále nádherný teplý slunečný den a ani tady, na otevřeném norském kopci, dokonce nijak zvlášť nefouká. Vaříme si na vařiči oběd, já si pro tuto příložitost vzal pytlík hotového jídla od Travellunch - hovězí Stroganof s rýží. Je to celkem drahý produkt, ale osvědčil se mi jak váhou, tak způsobem přípravy a nakonec i docela ucházející chutí. Po jídle se ještě chvíli kocháme opravdu úžasným rozhledem a vidíme dokonce před sebou v dáli sjezdovku, od které jsme včera vyráželi, a za ní jde spatřit i samotné Oslo a Oslofjord.

     Čas ale letí a my tedy sbíháme zpátky dolů, cestou opět potkáváme našeho starého známého ptáčka a dole se všichni sbalíme k dalšímu pochodu. Domluvili jsme se že se zde začneme stáčet opět zpět k jihu a do Osla se vrátíme pěšky, ale jinou trasou. Obcházíme tedy jezero Bjornsjoen ale hned kousek za jeho přítokem je nádherné místo, kde se na chvilku zastavujeme a zkoušíme rybařit. Ani zde však žádný úlovek nepřichází. Krátce pohovoříme s místními staršími dámami, které se přišli vykoupat (zatímco my jdeme ve větrovkách, šátcích a dlouhých kalhotech) a rozhodujeme se pro šotolinovou cestu kolem jezera Fortjernet až k přepadové hrázi dalšího velkého jezera Helgeren, opět s nádhernou průzračnou vodou. Hned za hrází začíná lesní cesta, po které se vydáváme k jezerům Gaslungen a Rottungen, kde doufáme, že najdeme zase nějaké pěkné tábořiště. Bohužel přímo před nástupem na lesní pěšinu vypovídá službu Laňkovo levé koleno a chvílemi máme o něj dosti obavy. Nicméně pokračujeme dále, ale členitý terén a bolavé koleno značně zpomalují naše tempo. Tříkilometrový úsek lesem nakonec zvládáme asi za 90 minut a k jezerům už pokračujeme poslední kilometr a půl po rovné šotolinové cestě. 

     Tábořiště naštěstí nálézáme hned na kraji jezera Rottungen a i zde je zcela dokonalý výhled na úplně klidnou hladinu jezera, zrcadlící okolní krajinu. Kolem jezera již hoří několik ohňů a je vidět, ře Norové opravdu rádi vyrážejí ve volných chvílích do lesa. Vzhledem k tomu, že my dorážíme až před osmou hodinou, stíhám jenom postavit přístřešek, rychle něco málo sníst a už si chystat foťák na západ slunce. Jen co slunce zapadne za horizont citelně se ochlazuje a začínají řádit muchničky. Chvíil si proti trudomyslnosti pouštíme hudbu z telefonu, který ve spojení s ešusem tvoří takovou naši malou aparaturu. Znavení kolegové postupně ulehají (tři z pěti dnes spí pod širákem), já ještě chvíli přikládám do ohně, pozoruji pár racků chechtavých létající nad jezerem a hejno kachen a kačerů, kteří přišli z vody skoro až ke mně k ohništi. Nakonec i já ulehám a za neutuchajícího zpěvu ptáků během malé chvilky tvrdě spím.

5. den - neděle - našlapáno celkem cca 14 km

     Vstáváme kolem osmé hodiny a počasí nám opět přeje. Obloha je bez jediného mráčku a sluníčko ohřívá vzduch hned od ranních hodin. Po přestání útoků od muchniček si dáváme snídani a já opět na chvilku zkouším rybolov. Ani zde se mi však nedaří a raději dělám několik fotek okolí, balím svůj přechodný domov a všichni se pomalu chystáme k odchodu. Laňkovo koleno je prý v trochu lepším stavu, ale i tak volíme raději pro dnešní den cestu po šotolinových cestách. Obcházíme jezero a kocháme se hladkými skalnatými výběžky na druhém břehu. Na cestě pak potkáváme spousty sporovců, jak běžců, tak především cyklistů. Procházíme kolem jezera Skjersjoen, které je společně ještě s jezerem Maridalsvannet zásobárnou pitné vody pro Oslo, a proto je zde zákaz rybolovu i koupání. Na hrázi jezera sledujeme malou vodní elektrárnu a odtud je to již jen necelý kilometr k poslední huttě naší výpravy - Ullevalseter.

     Ullevalseter je asi největší z námi navštívených chat a vzhledem ke krásnému počasí a tomu, že odsud je to již jen nějakých 5 kilometrů na konečnou metra, je kolem chaty mnoho výletníku, ať už pěších nebo cyklistů. K odpočinku si vybíráme místo na nedaleké loučce ve stínu stromu a dáváme si poslední drahé pivo za 55 NOKů (cca 190 Kč). Já jako jediný vařím oběd - instantní těstoviny a po lehkém odpočinku fotím interiéry i exteriéry tohoto stavení. V restauraci doplňuji čerstvou vodu a zjišťuji, že majitelem je zde motorkář Pål Anders Ullevålseter, který byl v roce 2006 druhý na dakarské rallye. O jeho úspěších vypovídají spousty pohárů všude po policích a také vytrínka právě s trofejemi z rallye Dakar.

     Asi hodinku věnujeme odpočinku a následně vyrážíme směr jezero Sognsvann, které je odtud vzdáleno 5-6 kilometrů. Zkoušíme značenou lesní cestu, ale po chvíli je jasné, že se budeme muset co nejdříve dostat opět na šotolinu, protože Laňkovo koleno tento terén namá vůbec rádo. Nicméně první dva kilometry jdeme lesem, potkáváme velkou opět typicky norskou chatu - Lynhytta, a také nádherné rašeliniště na břehu jezera Store Aklungen. Zde Véna, Boby a Helmut zkoušejí hořlavost plynů z rašeliniště a kupodivu zjišťují, že při zapíchnutí klacku do rašeliniště a jeho vytažení lze po přiložení zapalovače nad vzniklou dírou pozorovat malý plamínek. Přecházíme tento kouzelný mokřad po dřevěných lávkách a přes malou skalku nás cestička vede opět na šotolinovou silnici. Míjí nás opět obrovské množství sportujících Norů a my po dalších asi třech až čtyřech kilometrech dorážíme až na úplný okraj Osla, k jezeru Sognsvann. Je pět hodin odpoledne a i když je poměrně větrno a obloha se začíná docela zatahovat, kolem jezera je spousta lidí, ať už na piknikujících nebo dokonce se koupajících. Chvíli sedáme na lavičku na severním břehu jezera, kde i kolem nás něolik skupinek místních obyvatel griluje nedělní večeři, a pozorujeme vodní ptactvo, především pak hejno hus velkých.

     Obcházíme celé jezero a vyhlížíme, kde bychom dnes mohli přes noc složit hlavu. Všude je však zatím spousty lidí, a tak si sedáme na trávník, někdo svačí, někdo si de prohlédnout okolí nebo se podívat, kde se dá koupit něco dobrého. Pivo nikde nenacházíme, a tak si Véna s Laňkou dávají alespoň párek v rohlíku. Postupem času se začíná od západu zatahovat obloha a i lidí začíná ubývat. Nocovat přímo na travnatých plážích nám připadá trochu nevhodné a vracíme se tedy pár stovek metrů k lesíku u cesty kolem jezera. Bohužel pro dnešek asi již lepší variantu pro nocleh nenajdeme a protože se začíná ozývat hromobití, pouštíme se bez váhání do stavby přístřešků, tentokráte více chráněných proti dešti. Bouře se stále přibližuje a ozývají se ohlušující hromové rány. Přání, že by se nám déšť mohl vyhnout, se však nevyplňuje a chvíli po dostavení přístřešků začíná pršet. Každý tedy uleháme do svých "domečků" a vychutnáváme si zvuky deště, do kterého já zkouším chvíli hru na foukací harmoniku a Laňka nám dává ochutnat něco ze svého repertoáru v telefonu. Pršet přestává asi po dvaceti minutách, ale my už zůstáváme ležet a pomalu usínáme.

6. den - pondělí - našlapáno celkem cca 9 km

     Během noci už k žádnému dešti nedochází a ráno se budíme do prosluněného dne, posledního z našeho norského putování. Veškerý bivak tentokrát máme zabalen už kolem desáté hodiny a vyrážíme po hrázi jezera asi pět set metrů na konečnou metra linky 3, Songsvann. Opět kupujeme každý lístek za  30 NOKů (cca 100Kč) a jedeme na stanici Majorstuen, kde čekáme na metro linky 1, kterým jsme jeli první den. Po deseti minutách přijíždí náš spoj a my jedeme stejně jako první den, ale vystupujeme několik stanic před konečnou, na stanici Holmenkollen. Jdeme se totiž podívat na stejnojmenný světoznámý areál pro zimní sporty, převážně skoky na lyžích, ale i klasické lyžování či biatlon. My obdivujeme jenom jednu z hlavních dominant města Osla, moderně přestavěný skokanský můstek Holmenkollbakken a šplháme po schodech do poloviny můstku, kde je simulátor skoku na lyžích, kavárna a obchod se suvenýry. Véna s Laňkou zde kupují mykiny, Boby zase postavičku trolla pro děti. Kocháme se ještě chvíli výhledem a pomalu sestupujeme dolů z kopce. Pod můstkem se k nám opět připojuje Helmut, který mezitím odpočíval u restaurace Holmenkollen.

    Vracíme se na stanici a ve víře, že nám stále platí hodinové lístky, jedeme stejnou cestou zpět na stanici Majorstuen. Zde jsme již v centru Osla a jdeme se tedy občerstvit do fastfoodu a poté se ptám místních na cestu k parku Vigeland. Ten jsem vybral pro naši výpravu jako jeden z turistických cílů. Jdeme kolem soch známých norských sportovců, rychlobruslaře Oscara Mathisena a krasobruslařky Sonji Henie a po pár stech metrech vcházíme kolem místních venkovních lázní do Frogner parku, jak zní jeho oficiální název. Vigeland se mu říká podle sochaře Gustava Vigelanda, který je autorem sochařské výzdoby tohoto parku. A že to není výzdoba ledajaká. Tvoří ji 212 bronzových soch v lidské nebo nadlidské velikosti, fontána s 60 bronzovými reliéfy, více než 14 metrů vysoký monolit zobrazující 121 lidských figur šplhajících k nebi a také 36 soch v nadlidské velikosti, které tvoří kruh sousoší kolem obelisku a zobrazují tak cyklus lidského života - od mládí k stáří. Všude je zde spousta turistů a my po krátké prohlídce pokračujeme dál do centra Osla. Procházíme několika menšími uličkami až se před námi otevírá brána parku kolem královského paláce. 

     Přícházíme k paláci ze zadní strany a obdivujeme mladou příslušnici hradní stráže, vyzbrojenou hlídající zadní bránu. Je vidět, že je toto místo opravdu sídlem norské královské rodiny v čele s králem Haraldem V. a královnou Sonjou. Zepředu je pak královský palác střežen dvojící pochodujících strážců, tentokrát již mužů. Odtud je vidět celá hlavní ulice Osla - Karl Johans Gate, po které posléze půjdeme až k hlavnímu nádraží. Sestupujeme od paláce kolem sochy švédskonorského krále Karla Johana k náměstíčku u Národního divadla a pokračujeme dál touto velmi živou ulicí. Snažíme se koupit nějaké suvenýry, já vybírám černé triko s norskou vlajkou za 50 NOKů (cca 170 Kč) a pokračujeme dál kolem budovy norského parlamentu k nádraží. Na známém náměstíčku, kde jsme první den ráno čekali na otevření obchodu, se koná akce nejmenované nápojové firmy a my se krásně můžeme osvěžit v parném dni. Poslední volné chvilky ještě trávím nákupem dalších dvou triček za 100 NOKů (cca 340 Kč) a už jdeme společně na spoj na letiště, který nám jede v 17:34. V automatech kupujeme lístky opět za 90 NOKů (cca 300 Kč) na osobu do vlaku. I když se jedná o obyčejnější ze dvou druhů vlaků jezdících mezi Oslem a letištěm (druhým je rychlovlak Flytoget za 170 NOKů), je vybaven jak zásuvkami na dobití telefonů či fotoaparátů nebo nápojovým automatem, tak i vlastní WiFi sítí, ke které se mi bohužel kvůli registraci nepodařilo připojit. Po necelých 25 minutách jsme již na letišti.

     Trochu komplikovaněji než v Praze procházíme odbavením jak batohů, tak i nás samotných a v Duty Free zóně, která je zde stejně stále neuvěřitelně drahá, utrácím poslední úspory a po chvíli již sedíme v letadle. Pilot neohroženě letadlo zvedá do vzduchu, provede pár manévrů a už míříme do Prahy. Po ani ne dvou hodinách přistáváme v Praze, vyzvedáváme všechny batohy a voláme majiteli parkoviště pro odvoz. Ten je tu do deseti munit a za malou chvíli již všichni jedemenaším autem do centra Prahy. Tam, nedaleko Karlova mostu, vysazujeme Helmuta a míříme na magistrálu a dále na D1. Na první benzince kupuji za 130 Kč (cca 40 NOKů) cigarety, limonádu, 1,5 litru vody a 0,4l pivo Heineken a libuji si, jak je u nás doma levně. Další dvě hodinky noční cesty a po půl druhé ráno mi otevírá manželka dveře od domu. Pocit, že všude dobře, doma nejlépe, je na místě.

     Celkový pocit z výletu je výborný, vše nakonec vyšlo do puntíku dle plánu (až na jednu špatnou odbočku, následný průchod mokřadem a zacházku dvou kilometrů). Menší komplikace s kolenem a všudepřítomnými muchničkami byly kompenzovány naprosto dokonalým počasím a romantickými místy, na která jsme se podívali. Farvel Norge.

Kompletní fotogalerii můžete nalézt zde.

Menší videoprezentaci, tentokrát i s několika fotografiemi účastníků, můžete zhlédnout zde.

Autor : Doc